První pouť Lúčanů ke svatému Václavovi

29.10.2018

Putovaní do Staré Boleslavi

Příběh letošního putování do Staré Boleslavi začal pro mě osobně na autobusové zastávce v Loučce. Několik týdnů před touto poutí jsem pálil u Andrysů, z nějakého důvodu jsem si odskočil do obchodu a cestou nazpátek mě zaujal plakátek a pozvánka Lúčanů na pouť. Upřímně říkám, že jsem tam nikdy na takové pouti ke svatému Václavovi nebyl, i když někdy za hluboké totality (dávno před maturitou) jsem se dostal do Staré Boleslavi, která byla ušpiněná, rozbitá a ponurá. I kostel se mi jevil velmi ponurý a celkově smutný. Tehdejší návštěva na mě měla velký vliv! Někde ve městě tam byla prodejna devocionálií (tedy obchůdek s růženci apod.) a tam jsem na vlastní oči viděl, jak přijelo velké ruské nákladní vojenské auto, z něj vyskočil světlovlasý voják, vběhl do obchodu a za chvíli nesl v rukou něco jako růžence, vyskočil do auta a zmizel. Ten zážitek mě úplně vyrazil dech! Tato událost zcela změnila můj pohled na ruštinu. Uvědomil jsem si teprve tehdy (byla hluboká totalita, byli jsme okupovaná země, ve středních Čechách byli desetitisíce cizích vojáků), že i ruština je jazyk víry a evangelia. Začal jsem se ruštinu učit s chutí a pak už jsem z ní měl jedničky.

Letos jsem tedy jel na pouť, a chtěl jsem ji prožít jako mimořádnou událost! Z pracovních důvodů jsem přijel do Prahy dříve a musím ocenit velmi praktické poutnické ubytování u bratrů kapucínů na Loretě. Stihl jsem se jít i pomodlit a zazpívat do Loretánského domku, který je v sousedství kláštera. Podobně je sousedem i Černínský palác (Ministerstvo zahraničí), ale místo smrti Jana Masaryka jsem nenašel.

U bratrů kapucínů pro nás byli připravené čtyři velké ubytovací pokoje, čisté a velmi prosté. Přesně takové, jaké poutník ocení. V přízemním sále jsme měli navíc k dispozici kuchyňku a kapli.  Času ale nebylo nazbyt. Po krátkém vyložení zavazadel jsme odjeli do Staré Boleslavi. Večerní mši jsme ale z důvodu hustého provozu nestihli. Prohlédli jsme si aspoň areál starého kostela. Jedním z bodů programu bylo čtení jmen kněží – obětí totalitních režimů. Je to velmi dojemné a zároveň důležité si připomínat události z vlastní historie a vidět konkrétní lidi, že v ní žili a bojovali.

Silným okamžikem svatováclavské pouti je příjezd lebky Svatého Václava s vojenským doprovodem hradní stráže. Málokdo si možná už dnes uvědomuje, že svatý Václav byl ze své pozice také nejvyšší vojenský činitel státu.

Po nočním procesí okolo baziliky sv. Václava následovala vložení lebky na jeden z oltářů vnitřní krypty sv. Kosmy a Damiána, koncert vážné hudby a mluvené slovo z jednoho z životopisů o svatém Václavovi a na závěr modlitba nešpor v kryptě. Během koncertu jsem si přisedl k pozorně naslouchajícím, ale trochu neposedným postiženým lidem. Měli sebou i nějaký asi zahraniční doprovod. V duchu jsem si říkal, že přece já toho pána odněkud znám.. Po koncertě jsem za ním šel, nemluvil česky, zkusil jsem aspoň němčinu (připomínal mi některé chlapy z Loučky, typ vyšší a štíhlé postavy). Řekli jsme si pár frází.. až v dalším týdnu jsem viděl jeho fotografii a asi to byl otec Jean Vanier, zakladatel celosvětového hnutí Archa ve kterém žijí lidé postižení s těmi „více zdravými“. Je mu skoro devadesát.

Letošní večerní program byl zároveň posledním v bazilice před její plánovanou několikaletou rekonstrukcí, která s podporou Evropské unie a Ministerstva pro místní rozvoj zcela obnoví kryptu, baziliku a celý areál.

Pátek 28. září byl státní svátek každým coulem. Praha byla čistá o volná pro autobusy poutníků. Nebe bylo modré a všechno okolo nás se už barvilo do zlatých barev podzimu. Organizace ve Staré Boleslavi byla ukázková. Je ovšem třeba i říci, že starostou města je pan generál Picek. Mše na Mariánském náměstí byla sice přenášena i televizí, ale není nad silný osobní zážitek. Určitě si naši pozornost zaslouží jak promluva pana kardinála Duky, která byla koncipována opravdu duchovně a vlastenecky, v některých chvílích velmi kriticky ke stavu naší společnosti a kultury. Osobně jsem byl velmi potěšen třeba i při přinášení darů, kde jedním z těch, kteří dary nesli, byl i pan generál Emil Boček, poslední žijící pilot 310. stíhací perutě. Ještě nedávno jsem byl na prezentaci nové knihy o jeho životě, a diskusi s ním a s uznáním musím říci, že na pětadevadesát mu to myslí velmi dobře. Podobně se během celého potní mše svaté a po ní objevovali mezi poutníky různé zajímavé a významné osobnosti.

Po ukončení mše jsme ale neskončili naše putování. Další opravdu důstojnou zastávkou byl pravoslavný kostel na Reslově ulici, kde byl ukončen život parašutistů, mezi nimi i plukovníka (in memoriam) Josefa Valčíka ze Smoliny. Průvodkyně nám přiblížila události, ukázala kůr s dodnes viditelnými poškozeními od granátů nebo kulek, ale především byla sice naprosto profesionální, ale zároveň velmi dojatá z naší skupiny. O Josefu Valčíkovi mluvila ráda a každý si mohl uvědomit, že tento mladý a statečný voják je i pro ni příkladem.

Další zastávkou naší pouti byl pak zámek Konopiště, kde jsme měli mimořádného a velmi fundovaného průvodce v panu Jindřichu Forejtovi. Jeho tematické ladění celé prohlídky kladlo důraz na život rodiny následníka trůnu a její praktický i duchovní rozměr. Uvědomil jsem si, jak málo asi známe život na přelomu století a uvažování našich ne až tak vzdálených předků: např. úcta k vlastním kořenům, zodpovědnost za hodnoty, život jako služba rodině, víra a předávání života, poctivá práce a zodpovědnost. Zní to možná až idealisticky, ale určitě to naši předkové aspoň takto prezentovali jako své hodnoty a svůj pohled na život.

Letošní pouť do Staré Boleslavi byla pro mě osobně mimořádným zážitkem a chtěl bych i poděkovat všem účastnicím a účastníkům. Zvláště pak Josefu Kořenkovi a Pavlu Mačkovi za vynikající a kvalitní organizaci celé poutě a všech hodnotných částí programu. Patronem Loučky je svatý Václav a každý z nás v něm má nejen ochránce naší země, ale i inspiraci a osobní příklad.

Petr Žurek

(foto Pavel Maček)